Nádech

Co když někdo mlčí, i když má co říct? Nechává si svoje nápady pro sebe nebo se nehlásí o příležitosti, protože má pocit, že ještě není dost? Takový člověk podle sociálních sítí za svou „neviditelnost“ platí takzvanou visibility tax. O co přicházíme, když čekáme, až budeme lepší? A jak se naučit snášet roli začátečníka? Poslechněte si nový díl pořadu Nádech s terapeutem ve výcviku Timem Šefčovičem.

„Ve výzkumech se za vztah s velkým věkovým rozdílem často považuje rozdíl šesti a více let,“ říká psycholožka a psychoterapeutka Sára Kratochvílová. Jeho specifické výzvy mohou souviset především s tím, že se partneři nacházejí v odlišných životních fázích. Zatímco jeden řeší studium nebo první zaměstnání, druhý už může mít tyto zkušenosti za sebou a soustředit se na jiné priority, například děti.

„Od klientů často slyším, že být štíhlý je objektivně správně – že je to objektivně hezké, dobré, morálně lepší. Zdá se, že se s tímto přesvědčením rodíme, ale tak to není. Tenhle ideál vzniká procesem socializace,“ říká nutriční terapeutka a psychoterapeutka ve výcviku Lesana Hodek. Sociální sítě podobné myšlenky dál podporují – vystavují nás pouze jedné „správné“ podobě tělesnosti. A pokud ji vídáme opakovaně, začneme ji považovat za normu.

„Dlouhodobý finanční stres může přispívat k rozvoji depresivních a úzkostných potíží, poruchám spánku, podrážděnosti, ruminacím i pocitu nejistoty,“ říká psycholog a psychoterapeut Ondřej Ostrovský. Finanční úzkost se ale může projevovat i fyzicky a ovlivňovat naše chování. „Někdo začne extrémně šetřit, někdo naopak nadměrně nakupuje a někdo začne pít alkohol – to všechno může být způsob, jak si ulevit od nepříjemných pocitů.“

Budovat nová přátelství – a později je udržovat – může být v dospělosti náročné. „Vyžaduje to pravidelnost, konzistenci, takže je to investice. A když jsme v práci, pak s rodinou nebo partnerem, tuhle investici odkládáme na později,“ říká psychoterapeutka ve výcviku a lektorka Katarína Bieliková, která působí v institutu Jak na duši. Připomíná ale, že dětství automaticky neznamenalo snadné navazování přátelství. „Pro mnoho lidí nikdy nebylo jednoduché dělat si kamarády.“

„Nálepku selhání dáváme kde čemu. Ale co je za tím, čeho se doopravdy bojíme? Je to stud? Strach z odmítnutí, že mě ostatní nebudou mít rádi?“ ptá se klinický psycholog, psychoterapeut a spoluautor projektu Chill je skill Adam Suchý. Naší obavě z neúspěchu podle něj nepomáhá ani výkonové prostředí, ve kterém žijeme. „A přitom není možné neselhat. Svět splněných přání, kde bychom pokaždé uspěli, neexistuje.“

Až dvacet procent lidí je odcizeno od svých rodičů. „Pokud k rodičům necítíme lásku nebo náklonnost, nemusí to být spojeno s patologickou nálepkou. Některé věci v životě prostě nemusí fungovat,“ říká klinický psycholog, psychoterapeut a spoluautor projektu Chill je skill Adam Suchý. Lidé v takové situaci často zažívají pocity viny a nepatřičnosti. „Máme totiž představu, že bychom své rodiče milovat měli.“

Mnozí z nás si závislého člověka představí jako člověka bez práce, bez vztahů, bez budoucnosti. Realita ale bývá často plíživější. „Vysoce funkčně závislí zpravidla naplňují představy o tom, jak žije řádný člověk: mají práci, vztahy, často vydělávají hodně peněz,“ přibližuje psychoterapeut Adam Schmidt. Takoví závislí jsou navíc mistři maskování a problém tak dlouho nemusí odhalit ani jeho nejbližší.

„Pojem povinná heterosexualita je trochu provokativní, protože většina lidí je heterosexuální. Otázka ale je, v jaké společnosti žijeme – a ta naše očekává, že budeme heterosexuální. Tím vytváří tlak,“ vysvětluje terapeut Adam Šimek. V praxi to může vypadat třeba tak, že se chlapců automaticky ptáme: „Už sis našel holku?“ Jednoduše předpokládáme, že člověk bude hledat partnera či partnerku opačného pohlaví.

„Když se bojíme, že budeme cringe, mohou se objevovat myšlenky jako: Bude moje chování přijaté? Nebude působit trapně?“ popisuje psycholožka Jana Krejzová. Cringe totiž úzce souvisí s pocity zahanbení, trapnosti, studu a strachu. „Je to strach, že nás někdo uvidí, odsoudí a budeme mu připadat divní.“ Obava z cringe nás pak nutí nebýt autentičtí, schovávat se a neprojevovat.

Od léta si často slibujeme klid, dovolenou, nové zážitky a dobrodružství. Realita ale bývá mnohem obyčejnější – nebo dokonce složitější. „Představa velkého léta je s námi už dlouho. Podle mého feedu jsou všichni na festivalech, u moře nebo na trecích v Alpách. Nikdo se ale nevyfotí, jak se potí v kanceláři nebo leží doma na gauči,“ říká krizová interventka Barbora Mudrová.

„Hate speech proti queer lidem může mít mnoho cílů i stupňů. Může to být brutální výkřik, ale i letmá poznámka, která sice nepůsobí tak tvrdě, ale pokud je takovým projevům někdo vystaven denně, může to být velká zátěž,“ říká filozof jazyka Tomáš Koblížek z Akademie věd ČR. Z výzkumů se také ukazuje, že mnoho lidí ani neví, že nenávistný jazyk používá.

„Jedna z důležitých součástí spokojeného sexuálního života je schopnost komunikovat. Stejně důležitá je ochota učit se a umět změnit cíl,“ říká sexkoučka Julie Gaia Poupětová. Místo urputné snahy dosáhnout orgasmu totiž můžeme mít za cíl třeba objevování, vzájemné poznávání nebo sladění komunikace.

„Když se s emocemi naučíme pracovat a naučíme se je chápat, můžou být důležitým zdrojem informací. Pomáhají nám lépe se orientovat ve světě,“ říká psycholožka z Národního ústavu duševního zdraví Alena Spálenská. Podle ní neexistují špatné emoce, jen špatné činy. „Můžeme cítit silnou emoci, u které tušíme, že neodpovídá situaci. Dá se s ní pracovat, ale je v pořádku, že se objevila.“

„Letní románky jsou esencí romantické lásky – jsou nenadálé, intenzivní, krátké a nepredikovatelné,“ vysvětluje psycholog a párový terapeut Petr Kačena. V létě máme navíc více příležitostí poznat nové lidi, jsme otevřenější novým zkušenostem a často polevujeme v nárocích, které klademe na sebe i na druhé po zbytek roku. „V létě jde hodně filtrů pryč, protože víme, že vztah třeba nebude na dlouho,“ říká.

„Ve světě dochází k radikálním změnám. Na místě jsou obavy z toho, jestli věci, které dnes považujeme za samozřejmé, budou samozřejmé i v budoucnost,“ říká filozofický poradce Adam Lalák. Podle něj navíc existuje více druhů nejistoty. Nejde jen o to, zda věci dopadnou dobře, ale také o hlubší otázku: víme vůbec, jak bychom chtěli, aby dopadly?

„Daddy issues můžeme definovat jako vztahové a emocionální obtíže, které pramení z nefunkčního, nebezpečného nebo zcela chybějícího vztahu s rodičem. Nemusí jít nutně o otce,“ vysvětluje psychoterapeutka Dana Pokorná. Podobné problémy se totiž mohou objevit i v důsledku problematického vztahu s matkou nebo jinou primární či sekundární pečující osobou.

„Nuda je pozitivní i negativní – rozčiluje nás, protože nám říká ‚pojď něco dělat‘, ale také nás motivuje,“ říká sociální psycholožka Iva Poláčková Šolcová. I během nudy ale mozek pracuje. „Sklouzne do defaultního módu, kdy si přemýšlí pro sebe, začne vytvářet nové myšlenky, nové nápady. Začne být kreativní.“

„Jde o dlouhodobou únavu a frustraci z randění a seznamování, která je doprovázena apatií, cynismem, pocitem neefektivity – že ať dělám, co dělám, nedaří se mi,“ vysvětluje psycholožka z Národního ústavu duševního zdraví a zakladatelka terapeutického institutu Jak na duši Leona Šímová, k čemu odkazuje pojem dating burnout. Trápení v lásce může pak přerůst i v depresi nebo závažné klinické stavy.

„Hranice začínají řešit lidé, kteří cítí, že nemůžou zažívat pocit respektu v momentě, kdy se vyjeví. Kteří mají pocit, že se přizpůsobují druhým a ztrácí sami sebe,“ vysvětluje Pavel Rataj, párový terapeut a zakladatel Institutu párové terapie (INPAT). Podle něj se i proto často nejedná o téma samotných hranic – ve skutečnosti může jít třeba o problém s autoritou, strach z opuštění, ze selhání, z trapnosti, nedostatečnou autonomii nebo pevnost v naší identitě.

Myšlenky na jídlo, které zabírají nepřiměřeně velkou mentální kapacitu. To je takzvaný food noise. „Není to pouhá chuť na jídlo nebo fyziologický hlad, ale je to nános myšlenek, které nás neustále ovlivňují a obtěžují,“ vysvětluje klinická nutriční terapeutka Markéta Gajdošová.

„Když závidíš, chceš to, co mají druzí. Na rozdíl od žárlivosti, která je spíše o tom, že něco mám a bojím se, aby mi to nesebrali,“ vysvětluje psychoterapeutka ve výcviku Zuzana Vyhnánková. Podle ní má smysl závisti věnovat pozornost. „Může vypovídat o našem nenaplněném potenciálu, potlačených přáních, o kvalitě našeho sebevědomí a sebehodnoty,“ popisuje.

„Každý máme právo na tajemství. Jasně, že o sobě nemáme vědět všechno,” říká terapeut Jan Vojtko o upřímnosti v romantických vztazích. „Tahle potřeba vyplývá z pseudo-romantického předpokladu, že když o sobě budeme vědět všechno, nebudeme se zraňovat,“ dodává. Spíš bychom se podle něj měli zajímat o to, jak se lidé vztahují ke světu nebo k nám.

Osm let, více než tři stovky dílů a mnoho lidí, kteří díky podcastu Balanc našli oporu v temných chvílích. Moderátoři Petr Bouška a Markéta Šetinová se při posledním živém natáčení v sále Českého rozhlasu bavili s psychologem a psychoterapeutem Alešem Boreckým a psycholožkou a psychoterapeutkou Marií Poláškovou o tom, co jsou dobré konce a rozchody.

Uvědomit si vlastní identitu je často jen začátek. Ten další krok přichází ve chvíli, kdy o tom začneme mluvit s ostatními – s rodinou, s kamarády nebo třeba s lidmi, se kterými chceme navázat vztah. Jak teda může vypadat coming out u asexuality? Jak na něj reaguje okolí? A kde může člověk hledat podporu, když má pocit, že na to všechno není úplně připravený?

Hraniční porucha osobnosti patří k nejlépe léčitelným diagnózám v psychiatrii, a přesto je opředená stigmatem a nepochopením, říká MUDr. Matěj Kasal, psychiatr vedoucí ambulancí Centra duševní rehabilitace Beroun. Podle něj 80 % pacientů do deseti let od diagnózy nepociťuje žádné příznaky nemoci. Klíčem je skupinová psychoterapie, jasná struktura léčby, a upřímná motivace ze strany lékaře.

Vztahy asexuálních lidí někdy skončí ještě dřív, než vůbec mohou začít — a to právě ve chvíli, kdy řeknou potenciálním partnerům nebo partnerkám o své orientaci. Většina si z toho odnáší bolestivý pocit, že je rozbitá. Ale některé vztahy fungují a přinášejí opravdovou blízkost.

Podle dostupných výzkumů se jako asexuální identifikuje zhruba jedno procento lidí. Co to ale znamená v běžném životě – ve vztazích, intimitě nebo randění – o tom se zas tak často nemluví. Jaké to je chtít vztah, a zároveň být asexuální?

Asexualita. Pojem, o kterém část společnosti možná nikdy neslyšela. Část tento termín zaslechla a tuší, o co se jedná. A část ho skutečně žije. Jak se asexualita vysvětluje a co vše do ní spadá?

Ztráta domova znamená mnohem více než jen chybějící střechu nad hlavou. Je to nápor na psychiku, který může vést k traumatům a závislostem. O tom, jak náročný je každodenní boj o přežití a proč samotná snaha jednotlivce nestačí, hovořili v podcastu Balanc na akci Noc venku psychoterapeutka a sociální pracovnice Johana Růžková a psychiatr a psychoterapeut Michal Krs. Bez pocitu bezpečí a fungující sítě pomoci je návrat do běžného života téměř nemožný.

V pátém díle série Safe Space se podíváme na příběhy těch, kteří mají zkušenosti také se studiem s ADHD, dyslexií nebo dysgrafií. Patrony dílu jsou koordinátorka Lenka Dobešová a psycholožka Karolína Veličková z Centra Carolina a psycholog Tomáš Holub z Centra resilience na Univerzitě Karlově. Jakou pomoc nabízí přímo univerzity?

„Nechtěla jsem umřít, jenom jsem nechtěla žít tak, jak jsem žila,” svěřuje se Gábi Švejdová, která vyhledala odbornou pomoc. Ve čtvrtém díle série Safe Space mluvíme se studujícími, kteří mají zkušenost s hospitalizací v psychiatrické nemocnici a sdílíme tipy, jak to v takovém případě chodí se školou.

V sérii Safe Space se věnujeme duševnímu zdraví studujících a v tomto díle zazní tipy, které nám osobně pomohly k tomu cítit se líp. Například Jana doporučuje mimo jiné mít krizový plán. Jak si ho sestavit nám poradí patronka dílu Klára Lampová z organizace Nevypusť duši.

Podle nejnovějšího monitoringu Národního ústavu duševního zdraví z minulého roku přibližně 50 % respondentů studujících vysokou školu zažilo významnou duševní obtíž, kterou by nezvládli sami. Z těch 50 % pouze polovina skutečně odbornou pomoc vyhledala. Jak se studuje těm, kteří pomoc potřebují?

Aférka na teambuildingu se šéfem, randění s nezodpovězenými otázkami o sobě samém nebo naznačování vztahu tam, kde chceme jen sex. Filozofický poradce Adam Lalák z Centra moderní mysli a Filozofické fakulty UK rozebírá v podcastu Moderní láska tři morální dilemata ze vztahového života a ukazuje, kde intuice nestačí a kde je potřeba se zastavit a myslet.

Jak zvládnout stres a překonat pocit, že nejsem dost? První díl série Safe Space o duševním zdraví studujících se věnuje tomu, že škola může být zároveň naše vysněné místo, ale i zdroj velkého stresu a tlaku. „Pro mě bylo důležité uvědomit si, že v tom nejsem sama,“ svěřuje se Kristina.

„Sex v budoucnosti není něco, co lze slíbit, záleží na biologických a psychologických faktorech mimo naši kontrolu,“ říká v podcastu Moderní láska Adam Lalák, filozofický poradce a učitel filozofie. Má člověk právo hledat blízkost jinde, když jsou jeho potřeby doma dlouhodobě na nule? Když vstupujeme do vztahu, často automaticky počítáme s tím, že budeme jen pro sebe, aniž bychom si vyjasnili, co to vlastně obnáší. Jaká morální dilema současné vztahy přináší?

„Lidi, kteří nevnímají strach a nebojí se, nemají na Antarktidě a ve vesmíru co dělat,“ říká v Balancu Iva Poláčková Šolcová. V rozhovoru jsme pátrali po tom, jak vypadá 18 měsíců izolace v simulovaném letu na Mars, co dělá s psychikou pocit, že už je to skoro na za mnou a proč je emoční gramotnost základní výbava pro běžný život, nejen pro astronauty.

„Pro naši kulturu je monogamie typická, ale rozhodně to není jediný způsob, jak lidé mohou žít a vychovávat děti,“ říká v Moderní lásce evoluční psycholožka Klára Bártová. Máloco je ve vztazích tak silnou normou jako monogamie. Odpověď je částečně kulturní, částečně biologická. V naší kultuře ovlivněné křesťanskými tradicemi je typické mít vztah mezi dvěma jedinci. Existují ale kultury, kde je běžné mnohoženství nebo mnohomužství.

„Neexistují vědecké důkazy, které by ukazovaly, že sexuální orientaci můžeme jakkoliv změnit.“ Evoluční psycholožka Klára Bártová v Moderní lásce popisuje, jak se naše sexuální orientace vynořuje z kombinace genů, hormonů v těhotenství i prostředí a proč ji nejde převychovat. Vysvětluje rozdíl mezi orientací, chováním a identitou, mluví o tom, proč mladší generace otevřeněji volí neheterosexuální nálepky a proč pokusy o konverzní terapii končí spíš traumatem než změnou touhy.

Po lidech s ADHD často chceme, aby se víc ovládali. Málokdy se ale ptáme, kolik sil je taková kontrola stojí. Navenek můžou některé reakce působit přehnaně. Uvnitř ale často představují poslední kapku po dnech a týdnech, kdy člověk jede na doraz. Stačí drobný zásek, poznámka nebo změna tónu a tělo spustí poplach. A jindy se naopak neděje nic, aspoň zvenku. Uvnitř se ale prostor pro emoce pomalu uzavírá.

Jsem neschopná. Jsem líný. Neplním očekávání. Podobné věty se v téhle sérii opakovaly znovu a znovu. A pro lidi s ADHD nejsou nijak výjimečné. Právě proto může diagnóza přinést obrovskou úlevu a odpověď na celoživotní otázku: Co je se mnou špatně? Jenže tahle odpověď často přichází pozdě. U řady lidí se ADHD pojmenuje až v dospělosti – a někteří se k odbornému vyšetření nedostanou vůbec.

ADHD málokdy chodí samo. Často se na něj postupně nabalují další obtíže – úzkosti, depresivní stavy, poruchy příjmu potravy nebo různé formy závislostí. Ne proto, že by je ADHD samo o sobě „vytvářelo“, ale proto, že dlouhodobé fungování s poruchou pozornosti znamená výrazně vyšší zátěž.

Přibližně polovina rodičů dětí s ADHD má sama poruchu pozornosti. V praxi to znamená, že řada matek i otců pečuje o děti se stejnými obtížemi, jaké celý život řeší u sebe. U žen se ADHD navíc často rozpozná s velkým zpožděním. Někdy až ve chvíli, kdy rodičovství ukáže, že improvizace a všechny kompenzační strategie přestávají stačit. Do hry vstupuje nevyspání, hormonální změny a všudypřítomný tlak na to, že „dobrá máma“ má mít věci pod kontrolou.

Výzkumy naznačují, že ADHD vnáší do partnerského života dynamiku, která se do dat propisuje jako nižší spokojenost a vyšší rozvodovost. Zároveň ale platí, že statistika nevypovídá o konkrétním jednotlivci. Neznamená to, že by lidé s ADHD nebyli schopní dlouhodobých a spokojených vztahů. To, jak vztah funguje, totiž nezávisí jen na samotné diagnóze, ale i na prostředí, ve kterém lidé žijí, na míře porozumění a na tom, jestli spolu dokážou hledat společný jazyk.

Uklizená domácnost je v naší kultuře znakem úspěchu a dospělosti. Pokud máte doma naklizeno, máte svůj život pod kontrolou. A pokud ne? Selháváte. A právě tady se rodí ten známý pocit studu. V druhé epizodě série Spektrum rozebíráme, proč je domácnost pro ADHD mozek jedním z nejtěžších prostorů – a proč se z obyčejného nepořádku tak snadno stává hluboce osobní téma.

ADHD se nejčastěji ozve tam, kde je tlak na výkon – ve škole a později v práci. Jenže pokud dítě nepobíhá po třídě a neruší, systém ho většinou nevidí. Uslyšíte příběhy dvou dospělých, kteří celé dětství proplouvali pod radarem a diagnózu získali až poté, co začali selhávat v prostředí, které „odchylky” neodpouští. Odborný pohled dodá psychoterapeut a vědecký výzkumník v oblasti ADHD Arnošt Krtek.

Houbička na nádobí dokáže rozpoutat bouři. Psycholog a párový terapeut Petr Kačena často vidí páry, které řeší zdánlivé maličkosti, ale pod povrchem jde o pocit nespravedlnosti v tom vztahu. V Moderní lásce popisuje, jak se partneři dostávají do role pronásledovatele a stahujícího se, proč za hněvem často stojí strach z odpojení a jak se k hádce vrátit bez emocí. Některé konflikty nelze vyřešit a pouze se můžeme naučit, jak s nimi žít.

Autenticita se skloňuje ve všech pádech, původní význam se ale často vytrácí v marketingových heslech a příručkách osobního rozvoje. Psychoterapeut a kouč Michal Mynář varuje před zjednodušenou představou, že být autentický znamená najít své neměnné pravé já. Taková honba je podle něj slepou uličkou. Skutečná autenticita totiž není stav, ale nekončící tvůrčí proces, ve kterém neustále balancujeme mezi potřebou svobodně se projevit a touhou po bezpečí.

Sport je jevištěm, na kterém se odehrávají velké lidské příběhy a emoce, které mohou mít léčivý potenciál. Psycholog a psychoterapeut Aleš Borecký, autor knihy 50 odstínů duše, v podcastu Balanc popisuje, jak se skrze fandění můžeme naučit podporovat nejen svůj tým, ale i sami sebe. Sportovci, kteří překonávají překážky, nám dávají naději, že i my můžeme uspět. Fanouškovství není jen únikem, ale prostorem pro osobní růst a hledání identity.